Jak to bylo při srážce mladé veslařky s motorovým člunem?

Hodně se nyní diskutuje o srážce sedmnáctileté veslařky VK Slavia Praha Sofie Bláhové s motorovým člunem, ke které došlo o minulém víkendu poblíž Palackého mostu. Protože některé mediální výstupy podléhají jednostrannému vidění nehody ze strany motorářů, rozhodli jsme se publikovat podrobný popis situace také ze strany zraněné veslařky.

Český veslařský svaz v souvislosti s celým tímto případem oslovil Státní plavební správu, městskou i státní policii, aby věnovaly více pozornosti dodržování nových pravidel platných na dvou úsecích Vltavy v Praze pro plavbu motorových plavidel.

Nyní již slova Sofie Bláhové: „Chtěla bych reagovat na tiskové prohlášení posádky obytného člunu Mihule č. 111 283, které zveřejnil mj. Český svaz vodního motorismu. Prohlášení obsahuje řadu nepřesností a také tvrzení, která mne poškozují a která považuji za nutné vyvrátit.

V sobotu 16. dubna okolo 17:10 jsem vyrazila z loděnice VK Slavia na trénink. Za tento oddíl vesluji přes čtyři roky, proto trasu znám a vím, že úsek mezi Palackého mostem a Železničním mostem je velmi rušný. Veslovala jsem i na velmi rušných vodních plochách jinde v Evropě a v USA, takže jsem na lodní provoz na řece zvyklá a pravidla znám.

Jako vždy jsem projela druhým obloukem Palackého mostu. Za ním jsem se ohlédla a poprvé jsem spatřila motorovou lod’, která se nacházela u smíchovské náplavky a jela mým směrem. I z toho důvodu jsem si najela blíže k botelu Admirál, kde je moje trať. Tím jsem se dostala mimo dráhu člunu. Protože jsem byla na své straně řeky, nebyl důvod se strachovat. Jela jsem asi v pětimetrové vzdálenosti od botelu Admirál, pomalu, protože je zde hodně vln. Mým odhadem po čtyřech minutách jízdy od mostu, ve chvíli, když už jsem se blížila ke konci botelu Admirál, jsem se srazila s protijedoucím člunem.

Tvrzení, že jsem „vyrazila ze zákrytu zpoza botelu“, je naprostý nesmysl, odporující i fyzikálním zákonům. Botel je dlouhý několik desítek metrů a ke srážce došlo poté, co jsem jela celou dobu podél něj. K přídi, u které došlo ke srážce a od níž bych také teoreticky mohla „vyrazit“, zase několik metrů zbývalo. Navíc u přídě botelu, u níž došlo ke srážce, je molo, kam se skif ani nevejde.

Ještě větší lež je tvrzení, že jsem měla na uších sluchátka. Nikdy jsem nebyla na vodě se sluchátky, protože bych si to právě kvůli lodní dopravě na Vltavě nemohla dovolit. Neslyšela bych motory lodí, popřípadě výstražné signály. Ty použity nebyly. Posádka lodi mne, jak mi přiznala, až do poslední chvíle prostě neviděla. Na lodi jsem neměla ani žádný přístroj, ke kterému bych si sluchátka mohla připojit – nikdy si neberu ani mobil. Jediným přístrojem na skifu byl strokecoach, což je přístroj snímající parametry jízdy. Kdybych sluchátka měla, jistě by je posádka zachytila na svých fotografiích, které si pořizovali bez mého vědomí poté, co mě vysadili na břehu.

Příď motorové lodi pod sebou zaklínila můj skif a vzhledem k tomu, že posádka zřejmě nevyřadila rychlost, loď se stále pohybovala směrem dopředu a skif se tím víc dostával pod ní. Příď lodi mne přimáčkla ke slajdu, takže jsem se nemohla vyprostit, protože nohy jsem měla upevněné v nohavkách. Naštěstí loď jela pomalu. Po chvíli na příď lodi přiběhl jeden muž a jedna žena a ptali se, co mají dělat. Požádala jsem je, aby nejdřív zastavili, pak mi pomohli na lod’ a hned potom zajistili můj skif, který se zatápěl vodou. S jejich pomocí jsem se dostala na palubu. Byla jsem velmi vyděšená, bála jsem se o loď a strokecoach. Nikdy jsem ale nemohla říci nic o půjčené lodi – loď je totiž moje.

Žena na palubě mě uklidňovala a řekla, že to byla jejich chyba. Jeden z mužů mi řekl, že mě neviděl, a postavil mě ke kormidlu, aby mi ukázal, že opravdu blízko před lod’ není vidět. Řekla jsem jim, že má loděnice je nedaleko. Chvíli se dohadovali, jestli mě dají zpět na vodu, nebo odvezou do loděnice. Jeden z mužů nakonec rozhodl, že mě vysadí na požárním molu. Několikrát se mě zeptali, jestli mě něco nebolí. V tu chvíli jsem nic necítila a tak jsem jim řekla, že ne. Dojela jsem zpět do klubu, stále ještě v šoku.

Z loděnice, kde mne už záda a hlava začala bolet, jsem zavolala svojí mámu. Po konzultaci s obvodní lékařkou jsme jeli do Motolské nemocnice. Cestou jsme volali i na linku 158 a tam mě požádali, abych další den přišla na policejní služebnu věc popsat. Na policejní služebně jsem se dozvěděla, že povinnost každé posádky je takovou nehodu nahlásit, i kdyby nedošlo k žádné škodě, a to na Státní plavební správu. Pokud by posádka byla tak zkušená, jak tvrdí, tuto povinnost by jistě splnili a nejeli se dále projíždět.

Nechci se vyjadřovat k tomu, kdo za srážku může. To je věc vyšetřování Státní plavební správy a Policie ČR. Já mám krk ve fixačním límci, kvůli bolestem nemohu chodit do školy a rozhodně nemohu pokračovat v tréninku. Čekají mne další vyšetření, přišla jsem o možnost startovat na juniorském mistrovství Evropy. Moje priorita je vrátit se zpět do školy a k trénování a účastnit se závodů, na které jsem se připravovala.“