Kdo jsou vítězové Světového poháru v Aiguebelette?

Svým vítězstvím v Aiguebelette svěřenci Rudolfa Kopřivy potěšili hodně fanoušků českého veslování. Závodníci Dukly Praha z lehké dvojky Miroslav Vraštil a Jiří Kopáč sice nejsou žádní nováčci, ale podobný úspěch je příležitostí si je lépe představit.

Tři medaile na evropských šampionátech už vybojovali v posádce čtyřky „bez“ lehkých vah. Bronz získali v roce 2008 s Vojtěchem Bejblíkem a Vlastimilem Čablou. V další sezóně začali jezdit s Janem a Ondřejem Vetešníkovými, s nimiž vyválčili stříbro v roce 2011 i v roce 2013. 

Miroslav Vraštil (*17. října 1982, 184 cm, 73 kg)

Kudy vedla tvoje cesta k veslování?

Jako kluk jsem vystřídal strašně moc sportů. Dělal jsem fotbal, házenou, baseball, spíš týmové sporty – kromě divoké vody, které jsem se také věnoval. Nakonec, možná i navzdory mému tátovi (bývalý veslařský reprezentant – pozn. Veslo.cz), který nechtěl, abych vesloval, jsem skončil v Olomouci u veslování. Tajně. On to zjistil až po několika měsících. Jako všichni lehkáči jsem to měl složité. Byl jsem malý, slabý, často mě nikam vůbec neposadili. Nicméně jsem se nevzdával, makal jsem na sobě a v 26 letech se nám podařilo sestavit dobrý noncox. Od toho se odvinulo všechno další.

Jakou máš vystudovanou školu?

Gymnázium. Dlouho jsem sice v Olomouci studoval Fakultu tělesné kultury Univerzity Palackého, ale bohužel jsem neudělal poslední zkoušku. Pak jsem už neměl další motivaci. Nastoupil jsem na Duklu a momentálně všechno upínám k tomu, abychom příští rok vyjeli další olympiádu – na noncoxu.

Co tě tolik baví na dlouhých triatlonech, kterým se také věnuješ?

Pro mě je to změna. Ostatně vždycky jsem byl takový multisportovní, zkoušel jsem všechno možné. Včetně maratónu. Dlouhé triatlony jsou zábavou, i když je to strašně náročný sport. Člověk musí překonat ne jednu, dvě krize jako při veslařském závodě, ale překonává jich třeba dvacet. Je to taková výzva a hrozně mě to baví.

Jaký nejlepší výsledek jsi zaznamenal ve světovém Ironmanovi (3,8 km plavání, 180 km kolo, 42 km běh)?

Mám za sebou čtyři nebo pět závodů. Nejlepší jsem byl pátý ve své kategorii, celkově kolem 40. místa. Startuje tam od 1800 do 3000 lidí.

Co vlastně děláš ve svatebním salonu MONA, který s manželkou vlastníš?

Aktivní jsem tam byl hlavně ze začátku, když jsme salon rozjížděli. Bylo docela těžké sehnat všechny možné dodavatele a partnery. Teď se starám o finance, abychom s nimi vycházeli – výdaje, příjmy. Jinak je to především manželčina parketa.

Máš ještě nějaké další koníčky?

Rád posedím s přáteli u vína a u grilu. To je super! Bohužel ve veslařské sezóně tento koníček moc nepřipadá v úvahu.

Jiří Kopáč (*23. února 1982, 175 cm, 72 kg)

Kdy jsi začal veslovat?

V deseti, jedenácti letech ve VK Smíchov. I s bráchou nás k veslování přivedl rodinný přítel. Ještě další tři roky jsem zároveň hrál hokej, ale pak mě voda jednoznačně přitáhla k sobě a už mě nepustila. Jen jsem později přešel pár metrů po proudu Vltavy – do Dukly.

Co jsi na ČVUT vystudoval?

Stavební fakultu s titulem Ing. Potom jsem se ještě pět let snažil na doktorském studiu, které jsem však nedokončil. Chybělo mi pár zkoušek a disertační práce. Bylo to na mě už moc vědecké.

Letos jsi v posádce ČVUT obhájil vítězství v Univerzitních osmách. Jak je možné, že vám závod tak sedne, i když spolu netrénujete?

Málo se ví, že dříve jsme s osmiveslicí ČVUT jezdili i na univerzitní mistrovství Evropy a vyhrávali jsme. Přestože většina kluků ani tehdy už závodně neveslovala, vytvářeli jsme konkurenceschopné posádky. Dodnes je ČVUT schopné složit tak dvě, tři osmy. Univerzitní závod v rámci Primátorek je pro veslaře hodně prestižní záležitostí, je z čeho vybírat a nechybí ani zdravé nadšení. Hlavně v souboji se soupeři z ČZU chceme dokázat, že ČVUT je prostě lepší!

Děláš ještě jiný sport?

K hokeji se už moc nedostanu, někdy jezdím na kole nebo hraji badminton.

Utkali jste se někdy s Mírou ve triatlonu?

To bych si s ním radši zahrál hokej! V triatlonu bych totiž neměl žádnou šanci.

Ironman tě tedy neláká?

Neláká... Kdysi mě lákal maratón, ale myslím si, že by mě v současnosti takový závod moc zničil. Nechávám si ho na volnější čas po aktivní veslařské kariéře.

Máš ještě nějaké další koníčky?

Na koníčky není moc čas. Jednou, dvakrát týdně vedu večer kurzy na trenažéru. Občas chodím do Metrostavu – abych úplně nevypadl z oboru. Vyčistím si tam hlavu. Sledovat, jak roste nějaká větší stavba, je přece jenom něco úplně jiného než sportovat.